Jaký život je vám nalajnován? Zeph zjistil, že to, co je připraveno pro něj, ho vůbec neláká… Rozhodl se proto vzít život do vlastních rukou. Následuje zápis z jeho deníku v Klubové sekci:
„Ten Zeph, kterým jsem dnes, není člověk, kterým jsem měl být. Měl jsem být totální lůzr. Absolutně nepřeháním, když tvrdím, že jsem 2 roky zpátky nedokázal vést konverzaci. Ani v kruhu přátel. Společenské akce… Noční můra. Seznamování se… Smrt 
Narazte na mě v roce 2016, v prvním půlroce 2017… Potkáte koktajícího kluka s vyhaslýma očima, pod očima velké kruhy. Kluka co je evidentně tak moc ve své hlavě, že ven z něj pronikne jen setina věcí, co se v něm odehraje.
A pokud bych s tím nic neudělal, zemřel bych takový. Zemřel bych jako totální lůzr.
Kdybych tak tenhle deník pořádně vedl v roce 2018… Tam jsem dokázal ty velké činy, tam jsem se srdcem v krku odbočil z cesty lůzra. Tam jsem si zažil ty největší trapasy a nejvíc se transformoval. Paměť je bohužel bídná. Mnohá z těch hrdinství si už ani nevybavuju. Ale co si pamatuju, si sem třeba ještě napíšu, abych i za 20 let věděl, co pro mě ten kluk 2018 udělal…
Dnes taková vzpomínka, na jeden ze spousta činů, na který jsem hrdý.
Někdy v květnu 2018 se blížila streetařská SuperKonference. Neměl jsem žádné peníze, ani jsem tehdy nemohl pořádně dojíždět na street, a oslovoval jsem na hranici svého sociálního kruhu.
Spolužáci se mezitím těšili, jak se ožerou na vodáku. Věděl jsem, že moji rodiče budou jako: „Vodák je jeden z tradičních událostí a životní zážitek,“ a peníze mi na něj výjimečně dají.
V té době už jsem měl něco nastreetováno. Nebyl jsem už vůbec tak nudný a smutný jako dřív. Protože jsem měl jako jediný ve třídě tlačítkový mobil, bavil jsem se s lidma nonstop a udržoval si super momentum. Byl jsem v tu dobu oblíbený a spousta lidí se těšilo, jak si se mnou vodák užijou. Měli jsme ve třídě krásných 19 holek, a vodák sliboval i ze streetařského pohledu super příležitost k balení a možnost upevnit svou pozici v kolektivu do posledního roku střední…
Ale věděl jsem, že SuperKonference mi změní život.
A ještě jsem to neudělal, ale musím si za něco poděkovat. Že jsem i přesto, že jsem tehdy byl obklopen samými nestreetaři, s žádným streetařem jsem nebyl v kontaktu a mimo jediného kurzu jsem streetoval vždy sám, jsem se rozhodl, že se ve škole z vodáku omluvím a 3000, které na něj dostanu, investuju do SuperKonference a týdenního streetu.
Byla to volba mezi životem průměrného dospívajícího alkoholika a neobyčejným životem streetaře.
Spolužákům a učitelům jsem namluvil, že se místo vodáku budu muset připravovat na Mistrovství republiky v atletice. Mistrovství mě skutečně čekalo, a trenér by býval taky radši, kdybych místo vodáku gradoval přípravu, reálně jsem ale neměl medailové šance a nebyl moc důvod to hrotit. Všichni ve škole se divili a nechápali to. Ani učitelé. Společenský tlak byl velký – všichni věděli, že nejsem nějaký zázračný atlet. Byl to rozhodně výstup z komfortu.
Doma jsem zůstat nemohl, takže jsem se v den odjezdu na vodák rozloučil s rodinou se spacákem a karimatkou v ruce a utábořil se pár kilometrů dál na jedné louce. To byla má základna, kde jsem občas spal, jinak jsem během týdne jezdil po republice. Hned první den jsem ale jel, aniž by to kdokoli věděl, streetovat do Vratislavy.
V tom městě jsem byl poprvé v životě a bez internetu, jen s papírem s napsanými spoji autobusů. Na vlastní pěst jsem se tam zorientoval, naučil se jezdit jejich MHD, potkal místní streetaře a pařil v prázdných pondělních klubech na Plac Niepolda do rána, kdy jsem zklamán, že jsem neopíchal ani jednu holku, jel zase zpátky.
Pak se mi vybavuje, jak jsem pár dní na to chodil po Václaváku, oslovoval holky v brutálním momentu a brutální spánkové deprivaci zároveň, kdy jsem se bez přehánění bál, že usnu za chůze. Reagovaly na mě k mému úžasu nejdřív jako na příchod mesiáše, po chvíli si ale každá začala myslet, že jsem zdrogovaný.
No a taky se mi vybavuje, jak jsem si vytahoval klíšťata, když jsem spal na té louce kousek od naší vesnice, a jak těsně kolem mě v noci proběhla srnka.
A SuperKonference, ta stála za to. Pamatuju si, že jsem byl natěšený jako dítě na Vánoce. Když jsem tam pak seděl konečně mezi svými, usmíval jsem se, jako bych měl orgasmus. Hltal jsem přednášky, psal si každé slovo a sledoval každý pohyb řečníků. A ve vzduchu jsem cítil vůni, o které dodnes nevím, jestli to byl testosteron.
A poznal jsem parťáky, se kterými jsem později zažil další životní momenty, ale největší hodnotu pro mě mělo vidět Prince a Magica gameovat narvaný sál. Byly to vzory, které jsem pak mohl následovat.
I když jsem si tehdy ještě nemyslel, že streetu zasvětím celý život, nějak jsem tušil, že dělám dobrou věc. Obětovat vodák a tím i dobré vztahy ve třídě (opravdu to silně zacloumalo s mým statusem) byl úkrok z cesty, která mě měla dovést leda tak k průměrnému životu.
A o těch nekomfortních úkrocích to celé je.
Málokdo se narodil jako vítěz. Většina z nás se narodila jako lůzři a byli jsme postaveni na cestu lůzra. Pokud neuděláme dostatek razantních úkroků, ta cesta lůzrů, na které zůstaneme spolu s ostatními, nás k úspěchu fakt nedovede.
A zrovna já vždy hodně fantazíroval a vždy si byl jistý, že za pár měsíců, to už budu úplně jinde… A přitom jsem naivně stál na chodníku pro lůzry. Takže tohle si musím připomínat.
Děkuju ti Zephe2018, že jsi to pro mě udělal.“
Zeph obětoval vodák, dostal na SuperKonferenci, později i na kurzy s Princem, kde mu také projevil své maximální nadšení, a v roce 2019 s Princem začal sám vést některé živé kurzy. Jeho další budoucnost uvidíte brzy… A jaká je ta vaše?
