Tajný trik pro autentické charisma
Je šílené, jak se podobáme… Při seznamování i v celém životě nás jako lidi blokuje pouze několik základních vnitřních problémů:
- strach (z oslovení, projevení zájmu, z prvního doteku, z přednášení, ze zpívání před lidmi…)
- pocit viny a sebesabotáž („Takhle dobrou holku já si nezasloužím, proč by byla se mnou?“)
- apatie („Nic už mě nebaví, jaký to celé má smysl?“)
- prokrastinace, odpor něco dělat
- touha zalíbit se ostatním (nenaštvat je, přetvařovat se…)
- neschopnost přijmout sebe sama a mít se rád
A to je celé. Dokola. S tisíci studenty. Můj každodenní život učitele svádění.
Člověk má strach oslovit holku na ulici – hned první bod. Neví, o čem s ženou mluvit – potřebuje plán, protože se bojí selhat (jen strach z neznáma) nebo si myslí, že není dobrý sám o sobě a nemůže tam jen tak stát (poslední dva body). Už se holce líbí, ale nic z toho není – sebesabotáž. A tak dál a tak dál… Jako učitel svádění ve finále nejsem nějaký automat na balící hlášky, ale největší odborník na strach, sebesabotáž a sebelásku.
Všemi těmito problémy jsem si poctivě prošel a postupně na každý našel řešení. Tedy až na tu autenticitu. Ta mě netrápila nikdy. Na tu jsem vždycky měl tajný trik, který vám teď ukážu.
(Když píšu, že mě něco nikdy netrápilo, myslím tím, že jsem to řešil třeba po dobu měsíce tu a tam, že jsem se s přetvářkou nikdy nepotýkal třeba 2 roky v kuse. Jako třeba boxer, kterého nikdy netrápily přední direkty. To neznamená, že je nikdy netrénoval! Prostě je trénoval a naučil se je, kdežto některé jiné věci trénoval a stejně s nimi měl velké problémy.)
Ale začněme od začátku…
V roce 2009 jsem byl odepsaný člověk. Nic už mě nebavilo, už jsem necítil naději. Umřu jako panic. Umřu nepolíbený. Umřu jako kluk, který s nikým ani neměl upřímnou konverzaci plnou smíchu a porozumění. Ničila mě sociální fóbie, kvůli které jsem si nedošel na veřejné záchodky, nikam nezatelefonoval a neprošel po chodníku okolo obsazené lavičky (opravdu bizarní paranoia, že sedící člověk bude civět na můj styl chůze).
Pak mi došlo, že to tak NEMUSÍ být. Začal jsem kombinovat terapeutickou práci s oslovováním neznámých žen přímo na ulici, stal se největším popularizátorem tohohle koníčku u nás, napsal o tom 5 knih a naučil to tisíce dalších. To jsou ale jen takové maličkosti oproti hlavnímu efektu pro mě:
Když jsem opravdu začal každý den oslovovat holky, i když jsem ještě pořád byl panic, najednou jsem chtěl žít. Vždy, když jsem šel spát, těšil jsem se, až se znova probudím. A budu moct dělat streetgame.
To pro mě dříve bylo naprosto neznámé. Musíte pochopit: já se moc nemyl. Moc jsem neuklízel. Nebylo PROČ se snažit, proč dělat lepší práci, než ostatní… Teprve po streetgame jsem si zaplatil svůj první účes, nechal si opravit první zub, udělal první shyb…
A musím se pochlubit: i dnes 18.11.2020 jsem se tolik nemohl dočkat, až se zase probudím a budu žít, že jsem vstal ve 3:20 a šel psát tenhle článek. Ne proto, že za tím něco vidím, že by ze mě měl udělat miliardáře… Ale protože rád balím holky, rád o tom píšu, a tak jsem si život postavil z věcí, které mám nejradši. A tím už se dostáváme k AUTENTICKÉMU svádění:
Streetgame jsem vždycky chápal jako něco SVOJEHO. Byl to můj svět, kam jsem utíkal dřív, než se začalo dařit v čemkoli jiném. Neřezal jsem si nohy a nenatahoval ruce, abych zapadal do obrazu perfektního baliče. Spíš jsem každý den chodil ven a zkoumal, jaké to tam vlastně je.
Doslova jsem absolvoval zážitky jako: poprvé někoho rozesmát, poprvé někoho políbit, poprvé s někým mluvit dvacet minut… Když mě žena odmítla, tomu jsem se se svým akné, plochýma nohama a ustupujícíma vlasama fakt fakt nedivil. Spíš jsem se zájmem studoval, JAK se lidé vlastně odmítají. Jak to vypadá a jaký je to pocit.
A řeknu vám i výsledek: být odmítnutý může být ze začátku nepříjemné. Když mě žena odmítla před celou autobusovou zastávkou, někdy jsem cítil stud, jako by mě polila něčím hnusným a ještě 200 metrů daleko jsem byl nějak označkován. Ale všechno je to lepší, než vidět nádhernou holku a neudělat nic. Než vidět jakéhokoli člověka, se kterým si chcete povídat a rozumět si a smát se, a neudělat nic. Než CHTÍT ŽÍT, a neudělat nic.
Zažil jsem obojí a můžu to srovnat: každé odmítnutí vás trochu posílí, každé neoslovení vás leda zabíjí zevnitř.
Kdybych se měl přetvařovat… já bych ani nevěděl, jak. Co ženy vlastně chtějí? To jsem nejdříve musel vyzkoumat.
A jak jsem objevoval a postupně to začínal učit, vždy jsem sám sebe považoval za tu hlavní autoritu pro street. Že já se nemusím přetvařovat, že já přece URČUJU, jak se to má dělat. Na těch ulicích jsem vyrůstal, znám je jako nikdo a nemusím tam nosit masku. A tak to můžete brát i vy.
Streetgame je jak horská dráha – jestli se přetvařujete nebo ne je celkem jedno, nakonec vám zůstane jen ta jízda. Nemusíte na sebe být zlí, že jste se přetvařovali nebo nepřetvařovali… V tom je asi ten hlavní rozdíl:
Spousta lidí vidí ve streetgame jen zoufalou cestu, jak si najít holku. Pokud chcete zapůsobit, můžete se přetvařovat. Ale mě jde jen o to, dělat samotnou streetgame. Nemám v tom zásadní cíle nad to užívat si ten nářez. Měl jsem nádherné holky a nádherné vztahy a stejně se vždycky vracím k tomu, že pár hodin si zastreetovat je k nezaplacení.
Jdu na to tedy přes tu LÁSKU. Lásku k ženám, lásku ke streetu, vlastně lásku k celému světu. Tenhle pocit je třeba vnímat a kultivovat ho v sobě.
Mým cílem s každým žákem není naučit ho nějaký soubor vět, ale hlavně, aby se mohl seznamovat (a žít) s lehkostí a radostí. Aby ho jeho dny bavily a mohl svobodně hýřit svou inspirací. Proto už od roku 2013 všichni děláme cvičení na rozvoj vděčnosti, rozvoj lásky… A není to nic pokročilého, spíš to patří do základů, kterými se musí začít, jinak je to cesta neustálého odporu a překonávání se.
Jen si představte dva kytaristy. Jeden to nesnáší a hraje, protože chce být slavný. Druhý miluje hraní. Kdo spíše bude celé dny cvičit? Ten, kterého chytl ten proces!
A teď dva streetaře! Jeden to nesnáší a hraje, protože si chce najít holku. Druhý miluje hraní. …
A nástroj pouští vaše emoce nahlas. Tu samou píseň můžete na klavír zahrát vesele a nebo třeba oddaně a nebo zkoumavě… V komunikaci to platí taky tak. Komunikace (svádění), kterou produkujete z místa strachu, viny, apatie, odporu, nenávisti nebo snahy kompenzovat, je označkovaná, načichlá, smrdí na sto honů.
Pokud chcete úspěšně dělat naše řemeslo, rozvíjejte proto lásku k řemeslu, vlastně lásku k lidem a ke světu.
Je to naučitelné a v tom je ten klíč. Věci nemilujeme podle toho, jak jsou. Tu samou situaci jeden může milovat a druhý ne. Záleží na pozorovateli a tak i my máme velice účinná cvičení, jak v sobě lásku rozvíjet.
Už je 5:04, snad jsem na vás přenesl kus nadšení a inspirace! Teď během lockdownu nedělám kurzy venku 3 na 1 a tak pokud do streetgame a vnitřní práce chcete proniknout naplno, podívejte na tříměsíční skype koučink.
Zaujal vás článek?
Pronikněte hlouběji a staňte se mužem, po kterém ženy touží! Náš desetidenní e-mailový program zdarma vám pomůže získat sebevědomí, spousty sexu s krásnými ženami a třeba i vysněný vztah.