Praha je jedním z nejlepších měst pro streetgame na světě. Potřebujete ale pražského instruktora. Denně můžete vidět angličany v okolí Palladia, jak zoufale selhávají, a neví proč, zatímco jim zkušení čeští hráči berou holky přímo před očima.
Středoevropská streetgame má svá kulturní specifika. Jedním z několika nejvýraznějších je potřeba odhadnout level ležérnosti. Tedy jak moc budete normální, lidští, a jak moc budete odlišní, výrazní, teatrální.
Velice ležérní hra – chováte se jako normální příjemný člověk třeba v kolektivu přátel. Nesnažíte se nic dokazovat, nestrháváte na sebe pozornost, mluvíte, když je třeba, většinou o normálních věcech, slušně, mile…
Opak ležérní hry – extravagantně se obléknete, snažíte se strhnout všechnu pozornost jako herec na scéně, hodně se hýbat, ukazovat kouzla, dělat polarizující vtipy, mluvit ideálně o věcech, o kterých ještě nikdo nikdy nemluvil…
A pak existuje spousta případů někde mezi…
Začátečníci se věnují svým typickým chybám – nestreetují každý den, nevedou si deník, lekají holky oslovováním z blízka, zapomínají na doteky…
Nejčastější chybou středně pokročilých ale je, že neumí správně odhadnout level ležérnosti (jak moc být normální, jak moc být divný) a pokoušejí se o jakousi „americkou streetgame“, jenže v Česku.
Pokud oslovujete holku ve vlaku, stačí říct: „Ahoj, můžu si přisednout?“ Doopravdy nečekat, automaticky si sednout a pokračovat: „Jedu do Brna, a ty?“ Velice ležérní. Nemusíte si lakovat nehty na černo a oslovovat: „Hej, věříš na zázraky? Vyber si kartu a sleduj. Ale ještě před tím, máš v rodině nějakého žida?“
Bruntál není Las Vegas
V jakémkoli malém městě můžete hrát poměrně ležérně, klidně, skromně. Neočekává se, že budete holky zvedat do vzduchu, točit s nimi a doprovázet to pyrotechnickými efekty. S mindsetem: „Tak teď se předvedu“ často zapůsobíte divně, nepochopitelně, jako schizofrenik na útěku, autista omylem vypuštěný do přírody.
To samé platí v pražském metru. Holky tu oslovuje málokdo. Stačí to udělat nenuceně a lidsky. Samotný fakt, že jste oslovili holku v metru, vám dodá dostatek odlišnosti a originality. Nemusíte to už prokládat žádnými divnými hláškami: „Máš hezké oči, hlavně to pravé.“
My se tu moc nechlubíme
Zeptejte se Češky natvrdo: „Takže jsi chytrá?“ Odpoví vám: „To musíš posoudit sám.“ Anebo: „To, že dělám gymnázium, ještě nemusí znamenat, že jsem chytrá.“
Zeptejte se Rusky, jestli je chytrá. „Da!“
My se tu moc nechlubíme. Bezpečnost a životní úroveň (a úroveň svádění) je v Česku obrovská, ale každý si spíš postěžuje. Rus se má špatně, ale stejně bude tvrdit, že jeho vlast je nejlepší. And God bless America!
V Česku vám rozhodně nepomůže, když oslovíte holku a rozjedete nějaký monolog o tom, jak jste odvážní. Mnohem dál zajdete, když projevíte nějakou skromnost a o sobě prostě mluvit nebudete.
Přizpůsobte se svému prostředí
Pokud oslovujete holku v blikajícím klubu nebo na rušné ulici plné umělců, potřebujete do oslovení dát mnohem více energie a extravagance, než pokud přisednete k holce sedící v parku u řeky na maloměstě nebo když už s ženou jdete na rande.
Existují celé armády bývalých sociofobiků, které snahy o jakousi „lasvegaskou streetgame“ proměnili v otravné narcistické křiklouny, když přitom skromnost v naší kotlince tak skvěle funguje.
Další rozdíly
Dobré potřesení rukou v Americe trvá 6 sekund. Přečtěte si zahraniční knihu o řeči těla, udělejte to u nás a zapůsobíte jako zloděj ruk. „Ha, už je moje a nikdy ti ji nevrátím!“
A takových rozdílů je milión…
Pokud chcete excelovat ve středoevropské streetgame, ještě máme posledních pár volných míst v Univerzitě svádění. Dnes jsme připadali bonus: vždy po přednášce většina z nás půjde na hromadný street, kam se může připojit kdokoli!
A když uvidíte oslovovat nějakého Angličana, jak balí holky v Praze, rovnou jděte a převezměte to, už je vaše…
