Vícekrát jsem se dal slyšet, že umění může zprostředkovat zážitek podobný tomu, jako byste věc sami prožili. Proto vás čtení kvalitních reportů umí ve streetgame posunout více než studium teorie. Má to ale i odvrácenou stranu!
Při konzumaci zcela nerealistických příběhů může docházet k vytváření jakési falešné paměti. Pokud nemáte žádnou reálnou zkušenost a díváte se na nesmyslné filmy, kde věci fungují úplně jinak, můžete získat mylné vstupní souřadnice.
Např. kdo nedělá streetgame a sleduje romantické filmy, mohl by si myslet, že holku vždy získá nejhodnější, nejtrapnější kluk. Romantické filmy jsou fantazy. Nevěříte na jednorožce a skřítky, tak nevěřte ani na kluky, co dostali pět odmítnutí a teď dívce v dešti zpívají pod oknem.
Romantické filmy skoro vždy dávají špatný příklad. Učí zoufalé a nefunkční beta praktiky:
- hrdina nepodniká žádnou masivní akci za účelem transformace, jen se zaměří na jedinou ženu a balí ji celý film
- propaguje se, že člověk nemusí nic dělat, protože někde na každého čeká ta pravá
- aby to neskončilo po půl hodině, ona ho odmítá a on jí za špatné chování odměňuje dalším zájmem (např. nosí kytky, stojí s magneťákem před jejím domem…)
- hrdina je vždy monogamista, nebo se k monogamii dopracuje – existuje přes 10 dalších fungujících rozvržení, které nejsou nikdy zpracovány
- o svých slabostech hrdinové nemluví neomlouvavě „To jsem já, ber nebo nech být“, ale opravdu zranitelně „Něco je se mnou seriózně špatně a potřebuju napravit od tebe„
- baliči (Barney Stinson, Charlie Harper…) jsou vykreslování jako lidé s psychickými problémy a nikdy na konci filmu neuspějí (že by si založili harém, rozběhli kurzy svádění…), nýbrž se maximálně „napraví“
- na konci akčních filmů je žena trofej – trofejí v reálu může být muž pro ženu
- hrdinové prostě nejsou alfa samci, nemačkají biologické spouštěče přitažlivosti
Poslední bod stačí sám o sobě. Pokud divák viděl 20 filmů o lásce, ale nikde nebyla zmíněna pravidelná konzistentní streetgame, biologické spouštěče přitažlivosti, zahození filtrů a bytí v momentu, nutnost skálopevného sebevědomí… a místo toho tam režiséři cpali kytky, dárečky, dolézání, hraní na city… bylo na takovém divákovi spácháno něco zlého.
A zlé ve vás může někde přetrvat… Můžete půl roku dělat streetgame a vést si skvěle. Pak se najde schopná hráčka, vy se na ni fixujete a najednou vás napadne: „Tak je to přece jenom jako v těch filmech! Ta pravá existuje! Tahle holka je úplně jiná než ostatní!“ Zahodíte alfa zásady a začnete se chovat, jak vás na takové situace programovaly filmy. Bude to jistý game over.
Co když se na takový film bude dívat dítě? Co ho to naučí? „Vyber si nějakou průměrnou holku, a totálně si ji idealizuj. Věř, že je dokonalá, že bez ní sám šťastně žít nedokážeš, a hlavně že je více než ty. Podle toho se k ní chovej. Poniž se. Dej jí najevo, jak jsi zoufalý. Nezkoušej to na jiné – dlouze a dotěrně se zaměř na tu, která tě nechce. Když se dostaneš ke konverzaci (což je vzácnost, protože ženy jsou něco víc a třeba takový sex úplně nenávidí), svěřuj se, jaká nejistá rozbitá hračka jsi. Hrej na city, na ty… mateřské pudy co má. Všechno ji odpusť, stále ukazuj loajalitu, kupuj si jí a poslouchej příkazy. To je láska synku.“
Sledování romantických filmů vás rozkalibruje, vnucuje mozku nereálné zkušenosti a nefunkční vzory chování. Pokud máte dostatek vlastních zkušeností, už to dávno víte. Pokud ne, dejte si pozor. I dlouho po tom, co je přestanete sledovat, se v krizové situaci může sociální programování vrátit a o ženu vás připravit.