Případ jménem Krásný panic

Na náš živý kurz nedávno přišel velice zajímavý student. Byl to hezký kluk, který ale stále tvrdit, že vypadá hrozně, a ženy proto odmítají s ním vůbec mluvit.

V mailu nám Hubert poslal svou fotku s dotazem, zda má svádění cenu, i když vypadá takto. K tomu připsal: „Chápu, ale že jsou všechny holky tak namyšlené a jsem pro ně jako prašivý smradlavý šeredný kus hovna, kterému se obloukem vyhýbají, nejvíc mě štve, že holky se od jiných kluků nechají opíchat, ale se mnou se jim zřejmě hnusí i mluvit, všechny holky se chovají, jako by byly něco víc.“

Adam mu samozřejmě odepsal, že žádnou nesbalil ne kvůli vzhledu, ale proto, že doteď nevěděl, jak na to. Že je třeba změnit přístup. A že naše kurzy fungují na každého, kdo opravdu chce, a je ochotný na sobě pracovat.

Když Hubert přišel na náš kurz, potvrdilo se, že vypadá úplně normálně – vlastně byl o dost hezčí, než já. Problémem se ukázalo, že téměř nedokázal říct souvislou větu, huhlal a zakoktával se. Přestože inteligentní vysokoškolák, vytvářel tím dojem mentálně retardovaného.

Kromě vystupování z komfortní zóny a svádění jsme tedy zařadili i logopedická cvičení. Nedostatečnou kvalitou slovního projevu trpí mnoho našich studentů a tak je to jedna z věcí, na které jsme dobře připravení.

Mezi tím jsme stupňovali oslovovací drily. V krátkém čase zvládl Hubert třeba zastavit holku na ulici, i když právě telefonovala. Udělal pak technickou chybku, když se křečovitě držel tématu nepřímého oslovení, místo aby ho nechal jít a soustředil se na přitažlivost. Vše jsem tedy převzal já. Rád to dělám – když student selže, ukážu mu, jak situaci úspěšně dohrát.

Hubert se mě pak zeptal: „Takže říkáš, že kdybych měl v hlavě tvůj software, holky by se mnou spaly i přes to, jak vypadám?“. „Problém není, že jsi škaredý, problém je, že si myslíš, že jsi škaredý. Špatné názory na sebe sama pak promítáš na ostatní lidi„, vysvětloval jsem mu: „Kdybych mohl vyměnit vzhled za sebevědomí, prodal bych ho všechen a vzal si všechno sebevědomí!“.

Zabrali jsme „lovecké stanoviště“, tedy lavičku, kolem které procházelo hodně lidí, a dali se do řeči o Hubertově životě. „Máš nějaké kamarády?“, zeptal jsem se a on se začal ošívat. „Mě to můžeš říct, jsme tady, abychom všechno změnili“, uklidnil jsem ho. Ukázalo se, že nemá. Nemá žádné přátele, koníčky, nesportuje, bydlí u rodičů v pokoji, kde ani nemá dveře.

Pokud šel někdo kolem, možná to změnilo život i jemu: „Co myslíš, že by se stalo, kdybys sbalil nějakou hezkou, oblíbenou holku, která má na facebooku 500 lajků, má super kámoše… Dostal bys jí, a co bys s ní pak dělal? Chodil do školy a seděl u počítače? A kde bys s ní spal? V tom pokoji u rodičů, kde ani nemáš dveře? Tohle není jen o svádění, musíš změnit všechno! Najít si kamarády, začít sportovat, opalovat se, chodit ven, pořídit si sakra aspoň dveře do pokoje, ať máma neslyší, jak to děláš!

Tohle tě nesmí přejít, až se vrátíš domů a sedneš si k počítači. Přestaň se dívat na televizi, a přihlas se místo toho do nějakého kroužku řečnění. Najmi si v posilovně trenéra a nech si ukázat mrtvý tah a bench press…“

„To nemá cenu, myslí si o mě, že jsem smradlavé, hnusné hovno. Někteří se narodili, aby šukali, a někteří, aby zemřeli jako panicové“, prohlásil po asi pátém odmítnutí, které si způsobil huhláním a špatnou řečí těla. „Huberte já se kdysi bál vyjít z domu, protože mi přišlo, že se na mě všichni divně dívají. Šel jsem po ulici a byl jsem strašně nervózní, nejradši bych se zahrabal. Ale nemohl jsem takhle prostě umřít! Postupně jsem na tom pracoval a než mi začalo svádění jít, trvalo to roky! Ale co jiného mi zbývalo? Musel jsem prostě doufat, že to půjde. Věřit ve streetgame. Odmítaly mě stovky holek, ale pokračoval jsem dál, a teď jsem tady. Představ si, že bych to vzdal po pěti osloveních jako ty!

Nemůžeš říct, že ti streetgame nejde, a nedělat ji ani pár měsíců. Trénoval jsem desítky a desítky studentů, a když ty mi tvrdíš, že existují nějaká ztracené případy, je to jako by ses pletl do práce NASA! Nemůžeš říkat, že jsi ztracený případ. Maximálně říkej, že si liný! Že sice přesně víš, co dělat, ale nechce se ti měnit“.

Hubert byl hezký kluk, kterého ale zajímaly počítače víc, než lidé kolem. A tak se nějak stalo, že s nimi nikdy doopravdy nemluvil. A jak všude kolem viděl ty tiché, neutrální obličeje, začal si myslet, že lidé jsou vlastně zlí a arogantní, že ho nemají rádi. A sám nevím jak, vyložil si, že je to kvůli tomu, jak vypadá.

Přišel na kurz o svádění, aby zjistil, že doteď vůbec nežil. Ze školy chodil rovnou na počítač, aniž by poznal něco z potěšení, které si běžně dopřávají ostatní. Slunce, smích, objetí, líbání, sport, sex… Měl autoritativně zastavovat ženy, když přitom v životě ještě nerozhodoval ani o tom, co si dá k obědu.

Dokázal překonat strach z oslovení. Naučil jsem ho, jak dívku zastavit, třeba i když právě telefonuje. Dal mu spoustu rad, a snad i naději. Někoho streetgame změní rychlostí blesku, ale mnohým trvá dlouho, než svůj milostný život opravdu dostanou pod kontrolu. Právě pro ty je naděje nakonec to nejdůležitější. To ona je posílí den za dnem pokračovat ve své věci, jít i přes všechna odmítnutí dál a dál.

A vy? Nebuďte jako Hubert. Hezký kluk, který se rozhodl svádět své vlastní chyby na vzhled.

Zaujal vás článek?

Pronikněte hlouběji a staňte se mužem, po kterém ženy touží! Náš desetidenní e-mailový program zdarma vám pomůže získat sebevědomí, spousty sexu s krásnými ženami a třeba i vysněný vztah.