Manipulativní matka narcistka – jak ji poznat, příznaky ve vztahu a léčba

To je tak neskutečně moc pravdivý.

Hele článek je dobrý vhled a pochopení, moje máma je narcistka, vlastně až po třicítce jsem začal docházet k tomu, že nějaké věci co mi přišly normální, normální vlastně nejsou.

Co se týká otce, cituji tě „může to být skvělý chlap“, ono taky ne, taky to může být týpek co celý život žije se svojí narcistickou matkou a jeho bývalá (tvoje máma) je taky narcistka, a on se v tom točí… no …

A přerušování kontaktu, je to rodina, ono to tak snadno nejde.

Řeknu co se osvědčilo mě, a funguje mi to dokonale, prostě s matkou neřešit svoje problémy (oni jí stejně nezajímaj), ptát se jí jak se má, co dělá, nechat jí mluvit o svém životě, a neřešit, pochopení se stejně nedočkáš, nemůžeš to ani očekávat, řešit to nemusíš, ona vidí jen tak moc sebe, že je jí vše jedno.

Je to dost jednostranný vztah, a pokud ti z toho nejde nějaký benefit (přijde ti uklidit, něco ti upeče, zařídí nebo něco pro tebe udělá), tak nemá cenu ho udržovat. Nemusíš nikam zdrhat, hádat se, jen jí nech, ať se vykecá, zeptej se jí na její život a prostě to ber čistě jako obchodní vztah, hlavně do toho netahat city.

Opravdu co se mi nejvíc na psychopaty osvědčilo je, nechat je mluvit, zajímat se o ně a s ničím se jim nesvěřovat, nebo to můžeš zkusit, ale za 5 minut to stejně vzdáš. Nehádat se, nedávat do toho energii, netahat do toho emoce, koukat se na to stylem: „co mi z toho kápne, když se hodinu vykecáš“, prostě pragmatický byznys přístup.

Dá se to aplikovat na 10 let starší sestru ?

Perfektní článek, bohužel všechno sedí o mé matce. Zjistila jsem to až v mých 35, že je něco špatně a od dětství jí dávala pozornost, oporu a péči, mám vztek! Dalších 5 let mi trvalo to strávit, vlastně jsem nestrávila ještě. Máte nějakou radu co teď jak pracovat se sebou, jak se naučit pečovat o sebe a začít se mít ráda, když to je kompletně neznámé pro mě? Hodilo mě to na site pro muže, ale ten článek je prostě perfektní….

Diky za super clanek! Tohle tema neni casto videt a pritom je to tak dulezita a bohuzel casta vec…

Ja mam za sebou detstvi narcistickou matkou…
Clovek si pamatuje bohuzel spis ty spatny veci, nez ty dobry.

Dala bych cokoliv za to, mit matku, ktera by me objala a rekla: to bude dobry, zlato!

Misto toho jsem si vyslechla vety o neschopnosti, hlouposti, nicemnosti apod.

Je mi 35 a doted mam velke problemy se sebeduverou, navazovanim partnerskych vztahu atd.

Vim, ze se nemuzu porad na vse vymlouvat, ale nekteri rodice by meli jit k soudu za zločiny, ktere napachali.
Lepsi je dat facku, nez psychicky deptat.

Je mi 35 a nemam deti, jsem ted singl, coz člověku nepřidá

chodim na terapii uz rok a dikybohu zacinam videt pokroky!

ale vyrovnat se s tim, ze clovek nema vlastne matku, je peklo

udrzuju s ni uz pouze minimalni kontakt…

Je tezky se smirit a jeste tezsi odpustit…

Diky za tento clanek a jemu podobne!!! Skoda, ze toto tema bylo pred par lety jeste tabu. Muj starsi bratr skoncil sebevrazdou. Ja ukoncila kontakt a rok chodila na terapie, abych se ujistila, ze jednam spravne. Ano, normalni clovek o tom nepochybuje, clovek, ktereho vychoval toxicky rodic, bojuje napred s nim a pak sam se sebou, coz pro me bylo jeste horsi. Mam jeste sestru, kopiruje matku, musela jsem odriznout i ji. A konecne svobodne dycham!! Chvili jsem myslela, ze proces odpoutani nepreziju, i na toxickem vztahu vznika zavislost podobne jako na drogach. Nakonec vam ty emocni dramata chybi. Bud je zacnete vytvaret nebo projdete peklem a nechate je vsechny tam. Ja prosla peklem a dnes ziju v raji v harmonickem vztahu s manzelem a detmi. Diky Bohu za vse!! ❤

Ivetko, soucitim s tebou! Mne hodne pomohlo, kdyz jsem si uvedomila, ze ta zena, co me vychovala, je sama plna bolesti a zloby. I ji vychovala narcistka a ona proste jen siri dal, co sama dostala. Navic je to nevedoma bytost. Neni v jejich schopnostech si uvedomit, ze svym detem ublizovala. Z jejiho pohledu mi dala nejvic, co mohla. A skutecne tomu tak bylo. Jeji matka byla horsi. A tak jsem ji odpustila a bylo to jako bych odhodila tunovy naklad ze svych zad. Citila jsem takovou lehkost, mela jsem pocit, ze uletim. Pak jsem odpoustela sama sobe, ze jsem tak dlouho dovolila, aby me matka, partneri, kolegove ponizovali a zesmesnovali. Stala jsem se bojovnici. A kousek po kousku ziskavala zpet svou sebeuctu a sebehodnotu. Jsem na sebe hrda, co vsechno jsem dokazala. Z nejiste naivky se stala sebevedoma zena a najednou jsem to ja, kdo ma pred druhymi respekt. Uz neni nikdo, kdo by me ponizil, protoze ja sama pro sebe jsem dokonala bytost. A ten, co druhe ponizuje, bojuje sam se svou menecennosti. Me vztahy jsou vyrovnane v duchu: „Pred nikym se neponizuj a nad nikym se nepovysuj“. Doporucuji knizku 4 dohody, je to Bible a velka opora pro narovnani vztahu. My, deti narcisu, totiz mame pokriveny pohled na druhe. Jsme zvykli ustupovat ze strachu, ze pokud pujdeme do konfliktu, druhy nas znici. Praxi jsem si overila, ze opak je pravdou. Pokud je mym protivnikem dusevne zdravy clovek, po zdrave vymene nazoru v jeho ocich stoupam. A tim i ve svych. Zjistila jsem, ze nemusim mit strach rikat, co si myslim, jelikoz tim davam najevo sve hranice a zdravy clovek je respektuje. Pokud ne, pryc s nim! Zacatky jsou tezke, clovek musi prekonavat sve strachy, ale jina cesta ven nevede. Prekonat sam sebe. Je to vyzva! Ale ver, ze pokud se clovek vyda spravnym smerem, existence ho podpori vsemi prostredky! Obet nezmuze nic. Bojovnik v nas premuze vse. Najdi bojovnici a odmena te nemine. Na ceste konecne najdes LASKU. Nevadi, ze ti ji matka nedala, nemohla ti dat, co sama nedostala. Ani nikdo dalsi ti lasku neda, pokud ji nejprve nepocitis sama v sobe. Ta LASKA je v nas samych. Az kdyz se naucime milovat sami sebe, odezeneme pryc ty, kteri nas nemiluji, prirozene se v nasem zivote vytvori prostor pro ty, kteri nas miluji. Ale na zacatku jsme jen my sami. Preji, at je tva cesta i vsech, kteri si prosli podobnym utrpenim, uspesna!! ❤

Bohužel v mém případě je narcistka moje matka a já se jí zbavit nedokážu. Matky se
zbavit nedá. Dnes už vím, že všichni za minulého režim neutíkali před komunisty.

Mám narcistickou matku a otce pasivního agresora. Je mě 57 a nikdy jsem neprožila
láskyplný vztah. Nejste v tom sama. Naštěstí jsem si se sousedem otevřela flašku
a za 9 měsíců se mi narodil syn. Jsem s ním sama. Stále se však musím s odporem setkávat
s matkou a otcem, jinak bych měla peklo. Kdyby mě bylo znova 19, tak uteču do Austrálie.

Lina:
Ale jde to. Sic člověk pak bude mít výčitky (jak svědomí tak od rodiny) ale jde to.
Já byl taky „otloukáněk“ a „odpadní stoka rodiny“ (chceš si vylít zlost? Proč neseřvat nejmladšího syna za to žes měl blběj den v práci? Něco si rozbil? Proč to nehodit na synka? Vzpírá se? No tak ho vydírej a řvi na něj dokud nezkolabuje…).

Po matuře jsem si ale uvědomil, že mi ujíždí vlak. Bylo mi 19 a ze života jsem do té doby měl totální ho*no. (Kromě pár koncertů, pařeb se spolužáky a ztráty panictví s podnapilou teenkou někde na hajzlech v kulturáku, ale to se stávalo za uherskej rok.)
Tak jsem vypadnul na vejšku zatraceně daleko a postupně utínal s rodiči kontakt. Jak jsem dodělal medinu, šel jsem hned makat ať na nich nejsem finančně závislý. (Jistou nezávislost jsem měl už na vejšce, protože jsem při ní makal, k velké nelibosti matky.)

První práce stála za ho*no, ale teď mám robotu v soukromém sektoru kde se nenadřu a peněz víc než někde na interně v Horní Dolní. (Jo pravá medicína zní fajn, ale víte co je ještě víc fajn? Chodit domů s čistou hlavou a nechtít každé ráno spáchat sebevraždu.) Mám teď čas na koníčky a učím se věci, na které jsem předtím neměl čas.

Čili „odstřihnout matku a fotra“ fakt jde. Jak bydlíš ve vlastním, nejsi na nich finančně závislá, není důvod s nimi udržovat jakýkoliv kontakt.
Kecy typu „platili jsme ti to a to, živili jsme tě“ neber v potaz. Ty je neprosila aby tě zplodili a i kdyby ti koupili vilu na Bahamách, zbrusu nové lamborgini a každý rok nový Iphone, není to omluva za to, jak se k tobě chovali.
(To ostatně má matka nikdy nepochopila, že když mne jako prvňáčka mlátila u domácích úkolu, řvala na mne dokud jsem se psychicky nezhroutil, tak si to fakt nevyžehlí tím že mne den na to začne osahávat a koupí mi nového plyšáka… tohle není Oblivion dopí*i, nejsem na prodej)

Naši nikdy nepochopili, že já si o žádné drahé s*ačky nikdy neříkal, dokonce jsem říkal „NE našetřím si na to sám“ ale oni mi to stejně koupili a napali, aby mi to pak vyčítali. Když jsem si to odmítl vzít, tak jsem byl „Nevděčnej spratek“.

Mojí ségře je teď 30. Nikdy neměla chlapa, nemá žádný život. Je to vystudovaná inženýrka, ale dělá phd, čili ve zkratce, nemá plat, jen stipendium (což není ani minimální mzda). Bydlí u rodičů a matka diktuje každý její krok.

Snažil jsem se ségře už asi stokrát vysvětlit, že matka, třebaže jí ještě není ani padesát, už ze sebe dělá ležáka a přemýšlí, kdo se o ní bude starat. (Pořád břečí jak ji všechno bolí, že nic sama nezvládne, jako stoletá stařenka.)
Řekl jsem jí „Ségra, podívej, je ti třicet, matka tu může smrdět ještě dalších dvacet let, než umře na to, že je zdechlá i dýchat. Fakt chceš být padesátiletá stará pana? Z toho stresu co máš, budeš v padesáti stařena a zdraví v hajzlu. Vzpamatuj se, najdi si normální práci a vypadni od rodičů.“

Samozřejmě že jsem mluvil do zdi. Akorát jsem dostal zjeba, že ji „odrazuji od kariéry“ a „brzdím“ a že jsem „nevděčnej zm*d, který rozvrací rodinu a chce je připravit o poslední dítě“.

Tak jsem rodinu odstřihnul úplně a domů nejezdím ani na vánoce. Prostě jsou pro mě mrtví. Konec, tečka. Sice mám pořád ještě záchvaty úzkosti a nas*anosti z těch křivd, kterými jsem si prošel, ale, hej, nikdo neříkal že to bude jednoduchý. A lepší začít žít podle sebe pozdě v pětadvaceti (i když, naši nade mnou vlastně neměli skoro žádnou moc už tak od dvaceti, to jsem si začal hrát vlastní hru), než si to uvědomit na stará kolena, jak jsem všechno po*ral.

Nemám slov. Článek super, ale komentáře Vás všech naprostá bomba. To nevymyslíš, takhle “krásně” to člověk napíše, jen když to opravdu zažil. Měla jsem velmi podobné dětství vč. dospívání. Matku psychopatickou narcistku, od 19let jsem se začala postupně a nenápadně vzdalovat. Teď je mi 31let. Nejsem na ní v ničem, a nijak závislá. Děti ještě nemám, mám pocit, že je v podvědomí oddaluji, právě proto jak nemilující matku jsem měla já sama. Pokusím se ještě na tomto bloku zapracovat. Zhruba okolo až okolo mých 28let mi to vše začlo naprosto docházet. Jela sem furt vzorec, nebo aspoň část z toho co chce, že to vše musím dělat, protože to je jediná maminka, a jediné mamince se vše musí přece, jenom tak bude spokojená i když jen na chvilku než jí budete muset potěšit nebo udělat zábavu zase něčím jiným 😃 no ehm, jak by taky ne, byla sem pěkně zmanipulovaná a krásně vymejvaná už od malinka. Momentálně jsem omezila kontaktovat poslední 3 roky na úplné minimum (Vánoce atd.) i na ty se vždy musím psychicky připravit. A i tak denně mi píše na soc.stránkách nebo volá (neodepisuji, nezvedám) a doslova otravuje skoro denně. Je na mě doslova závislá, potřebuje mi vysávat mou sílu, mé “mládí” i elán do života. Nesnažím se jí změnit. Jen tak nějak tuším, že jednou přeruším kontakt úplně.

Flower Power : S tou „psychickou přípravou“ to absolutně chápu.
Nevím jak to bylo u tebe, ale naši pořád držkovali (a držkují) že nejezdím domů a nebavím se s nimi. Jenže kdykoliv jsem přijel „domů“ tak se do mne začali s*át a nadávat mi a to jsem se ještě ani nevyzul z bot.

Když jsem byl doma naposledy (jedny Vánoce) matka mi vlezla do pokoje když jsem se vybaloval a začala mi regulérně BREČET jak má posraný život, jak je všechno strašně na ho*no, jak je hrozně nešťastná s otcem atd… samozřejmě že nic na životě měnit nechce, chce si jen donekonečna stěžovat. (Btw, váží asi 160kg, žere v mekáči ale přád brečí jak je tlustá) Samozřejmě že nezapomněla zmínit jak se o ni musíme starat, doslova na mne naléhala ať jí to okamžitě na místě slíbím.

Ona přitom měla možností hromadu a všechny blbé rozhodnutí udělala dobrovolně s tím, že moc dobře věděla, do čeho jde. Jakékoliv možnosti něco změnit/zlepšit okamžitě smetla ze stolu.

Jak píše článek, hlavně se s ničím nesvěřovat. Matka se mne nikdy nezastala, cokoliv jsem řekl nějak otočila proti mě, sebevětší svinstvo mi někdo udělal, vždy to byla vlastně moje vina. I kdyby mne na ulici přepadli a pobodali, první co by řekla by bylo, že jsem to určitě začal já. (Což bylo celkem pokrytecké vzhledem k faktu, jaká je ona „chudinka“ a „mučednice“, přičemž být její šéf, tak ji asi vykopnu z práce hned první den.)

Na soc. sítích si ji doporučuju zablokovat, ze zkušenosti vím že mne matka stalkuje jak může, je úplně posedlá aby o mě všechno věděla.
Dokud jsem bydlel u rodičů nebo dojížděl, byl jsem ten největší spratek, lenoch do doma nic nedělá a parchant co jim zničil život, dokonce mne obviňovali z věcí, které se staly v době, kdy jsem doma vůbec nebyl.

Jakmile jsem domů přestal jezdit, najednou beze mne doma nic nezvládají (nebyl jsem náhodou ještě včera líný zm*d?).

Jen se připrav na to že proti tobě poštvou i širší rodinu, ale vzhledem k tomu že s našima se už všichni přestali bavit (mají jich a těch blbých keců plné zuby) moc mi to vrásky nedělá. S otcem i matkou se přestali bavit i kolegové z práce a všichni kámoši, dokud nějaké měli, takže je mi celkem jasné, proč se upínají na ségru.

Článek si nebere servítky a to je dobře. Vyrůstala jsem s narcistickou matkou a bylo to peklo. Už jako malá jsem si skoro každý večer opakovala “ až budu mít jednou děti, nikdy nebudu taková, nikdy jim tohle neudělám, nikdy.“ A to je jediné pozitivní co mě naučila svým příkladem. Projevovala se vždycky strašně protichůdně a nikdy jsem nevěděla jestli mě zmlátí nebo pohladí, postupně jsem už počítala s první variantou. Nejtěžší je, že člověk skutečně i když rebeluje sebevíc, nakonec sám sebe deptá v duchu a přijme že je k hovnu a za všechno může. Naštěstí mi strašně pomohl dobrý terapeut, který mě opravdu ujistil, že moje matka není normální a že jsem za to nikdy nemohla. Ovlivnilo to celý můj život. Ze stavu nezdravých vztahů založených na fantazii a denodenního brečení, kdy jsem vůbec nechápala co mi je, proč nejsem šťastná když se mi nic zlého už neděje, totálního propadu sebevědomí, kdy jsem trávila dny tím že jsem přemýtala co si o mě kdo myslí a proč jsem tak líná, z takového přežívání jsem se během dvou let dostala do bodu kdy mám funkční nádherný vztah a dělám co mě baví a tím, že jsem léta potlačovala všechnu svou kreativitu jsem teď jak ve výbuchu a život mě baví jako nikdy předtím. Nakonec si člověk dokáže (když to opravdu chce) vzít to dobré i z úplného hnusu a přetavit to v něco lepšího. Ale je to boj a vždycky mě bude trochu mrzet, že jsem nikdy nepoznala jaké to je mít fajn mámu. Nakonec to vypadá že s ní úplně utnu kontakt, protože těch šancí na alespoň nějaký vztah už bylo víc a evidentně ona o to skutečně nestojí a jediné co dělá je, že mi stále projevuje že za všechno můžu já, že jsem vadná. Mrzí mě to hlavně pro to, že mám už sama děti a nemám zapotřebí se mstít, jenže když je někdo úplnej magor a neví to, naopak se považuje za světce, tak pak zbývá málo prostoru pro vztah.
Její největší perla byla, když mi jednou upřímně tvrdila, že je přehnaně empatická a takoví lidé to mají v životě těžké.. to mi spadla pusa až na zem.

Moje máti,je bohužel narcistka,ale dovoluji si oponovat v tom, že babička nebyla narcistka,ale děda.Jeji otec.Je zcela obvyklé, že ke svým vnoučatům se narcis může chovat dobře.Poznala jsem ho už,jako milujícího dědečka. Smůla byla, že se.nasli v případě mých rodičů dva narcisi.
Taky se rozvedli.Bratr to měl ,, dobré,,. Máti ho tak peskovala za známky a když se mu v učení dařilo tak vyzvedavala jeho úspěch-bracha je workoholik,matka na něj žárlila, snažila rozbít dokonce jeho manželství.Z bratra se stal zatrpklý a někdy i zlý člověk
Mě ukradla dětství-v noci mně probudila a vykládala jaký byl můj otec strašný člověk,co vše provedl.Bylo mi 12let. Ráno nevyspání a ve škole blbá známka a vařečka tancovala nejen na zadku. Ven jsem mohla jen na hodinu, před známýma jsem byla hrozné dítě nejen po stránce učení,ale i toulání. Byly to útěky s návraty.V dospělosti urážky typu jsi hloupá,ty a něčemu rozumět…..a to vše před druhými lidmi. Utnula jsem kontakt,ale ani tohle nepomohlo. Začala mým dospělým dětem dávat peníze a za ty si kupuje jejich povinnost přijet kdykoliv zavolá.Moje děti mi pak vyčítají, že je stará a že se mám postarat,ale už to nedokážu.Renovovali jsme ji byt.,dostala jsem ji z následků mrtvice… Když jsem ji v náročné situaci potřebovala,tak jak někdy dcera potřebuje mámu ještě mně dostala na větší dno než jsem byla. Život jsem zvládla bez její pomoci s dětmi, neustále kritika, že jsem si nevybudovala kariéru a raději se věnovala dětem.Pokud jsem oponovala dětmi, odpověď byla-tak jsi jich neměla mít tolik. Mám tři děti a všechny vystudované.Dostat se do rukou narcista nebo se narodit narcisticky laděným lidem je psycho na celý život.

Dobrý den, váš příběh je smutný i podnětný jako všechny ostatní uvědomivších si obětí.
Ale zaujala mne jiná věc. Píšete, že pravý narcis byla bábi a matka jen kopírovala co se naučila. Je to zajímavá konstelace. Oběť výchovy, která se neodtrhla a neprozřela, určitě pokračuje v té hrůze, jakou přijala za svou. V tom vyrostla, to považuje za standard. Nicméně pokud není narcis, celou tu strukturu naučených lží neudrží pohromadě a lidskost si musí najít cestu. Výchova v takovém případě bude pokřivená, ale spíš bude připomínat aspergra, který neví kudy kam a v jádře je dobrý a v kritické situaci projeví normální soucit. Postupem času, pokud tedy není hloupá na hranici vady intelektu a zároveň je psychicky v rámcí možností v pořádku, by měla při výchově dítěte prohlédnout.

je mi 51 let……..přesně…moje maminka a tatínek je asi normální chlap, který celý život jen jejímu chování přihlíží, neb její způsob mluvení se nedá poslouchat, co se týče výrazů

Můj muž měl první ženu narcistku, rozvedl se když dceři byly 3 roky. z dcery vyrostla narcistka také. jak to tak přijde, že některé děti jsou také narcisty a některé ne. Znám ji od 4 let, dělo se přesně všechno co je popsáno výše. Ta neláska její matky. Z dítěte si dělala partnera a holka vlastně nesměla být dítětem. U nás byla v pohodě, rozesmátá jako naše další děti. Ale od 9 let jsme pozorovali že je něco špatně… Má ráda jen sebe, je jí teď 17 s matkou bojuje. je to smutný, my si s manželem mysleli, že ji zachráníme když u nás měla i lásku. ale prd. je to k pláči.

Dolane, to je pro mě výborný komentář. Jelikož s chlapem, co měl stejný život do 19 let + studia na druhé straně republiky, žiju. Bohužel on nedošel k žádnému uvědomění a je to s ním fakt těžký. Mohl bys prosím poradit co by ho mohlo probrat? Uvědomit si co se stalo a jak s tím pracovat?
Děkuji.

FunnyHunny, ono je to hlavně na něm, musí sám chtít. Nelze pomoci někomu, kdo si nechce nechat pomoct.

Mně došlo naplno že doma „něco není v pořádku“ až potom co jsem vypadl na vysokou. Nicméně podvědomně jsem to tak nějak tušil už předtím, jelikož jsem kolem sebe v jiných rodinách viděl že „to jde i jinak“ a ne každý rodič je magor.

On si člověk v prvé řadě musí vážit a mít rád sám sebe, jinak si ho nebude vážit nikdo.
Stejně tak ostatní s tebou budou zacházet jako s rohožkou jen když jim to dovolíš.

Neznám vaši konkrétní situaci, můžeš mi kdyžtak napsat mail na [email protected]

První krok je samostatnost. Jestli je to dospělý chlap a matka mu neustále diktuje co může a co ne, montuje se mu do života, nedej bože za něj vyřizuje věci atd. je něco špatně.
(Long story short, když je na matce jakýmkoliv způsobem závislý)
Odstěhovat se od rodičů, umět se o sebe postarat (vařit, prát…) zkoušet nové věci co takhle do života potřebuješ.
Nenechat si něco zakazovat a přikazovat jen proto, že se to starcům nelíbí. Přístup „maminka má vždycky pravdu“ je celej špatně. Pravidla má smysl doporučovat, pokud nějaký smysl mají.
(Já konkrétně dodržuji jen pravidla která jsem si sám vytvořil)

Ať se naučí mít radost z toho dělat vlastní rozhodnutí, dělat něco SÁM (nebo aspoň bez matčina dozoru).

Taky se musí přestat nechat citově vydírat od starců, naučit se říkat NE a dát jasně najevo, že NE znamená NE.
Narcističtí rodiče maj totiž tendenci furt naléhat, furt se ptát na to samé, ignorovat tvůj názor…

Pokud starci furt prudí, není s nimi kloudná řeč, UTNOUT KONTAKT, neztrácet čas repetitivními hádkami o ničem, které nikam nevedou.