„Peníze jsou tím nejmenším, co za kurz dáte. Doopravdy zaplatíte hlavně brutální bolestí a dřinou,“ říkávám z oblibou. Co tím ale vlastně pořád myslím?
Za prvé budete muset překonat strach. Někdo se klepe, někdo zelená, někdo to deset minut rozdýchává na lavičce… A za pár let jsou z nich elitní streetaři.
Někdo si zaplatí kurz, ale pak na poslední chvíli raději předstírá, že mu ujel vlak nebo spadly servery, aby tam nemusel… Mrk, mrk, všichni doopravdy víme, co se stalo.
Nicméně nebuďme slečinky… Nějaké bušení srdce, svírání v hrudi, pár průjmů z nervozity… nic neznamená. Na tom, jak se cítíte, nezáleží. Nikam se to nezapisuje, ani to nevychyluje planety z oběhu… prostě je to jedno.
Dobrému streetaři se po těchto adrenalinových stavech tak akorát stýská. Strach z oslovení je začátečnický problém, nad kterým se každý po pár letech jen roztomile usměje.
Horší je ztráta iluzí. Znáte to, když se holce ráno uděláte do pusy, a ona pak hned spěchá za svým přítelem? Nebo když holku pícháte, náhle zazvoní telefon, ona to zvedne a říká: „Ahoj zlato, nic, jsem s kamarádkou?“ To vám změní pohled na vztahy!
Kolikrát to někdo dělal vaší přítelkyni, zatímco jste jí volali vy? Ani já sám si neodvažuju tipnout…
Spát s telefonující holkou není vyloženě součástí každého kurzu, ale váš svět se zatřese už tam. Když jsem zjistil, jak snadno se dá sbalit holka v tramvaji, jak snadno se s ženou dá líbat přímo na ulici, jak snadno se vyspíte i s holkou, které se nelíbíte… Strašlivě jsem si vyčítal svůj předchozí život. Cítil jsem šílenou vinu za všechny ty hlouposti, kdy jsem byl zamilovaný do spolužačky, kdy jsem uháněl svou ex… A přitom jsem se mohl za sluníčka procházet centrem a vybírat si holku za holkou.
Šok z nové reality a paranormálních jevů, ke kterým na streetgame dochází, byl tak velký, že jsem si to dlouho ani nechtěl přiznat. Uvědomit si, že jsem opravdu ten nový Princ, který má spoustu holek, a ne ten starý nerd, trvalo překvapivě dlouho. Doteď občas mívám zlý sen, že jsem před 9 lety nezačal každodenně streetovat, jen jsem roky četl teorii, a jsem stále nepřejícný beta, který nerozdává radost na streetgame, a místo toho sleduje videa… Probouzí mě vlastní křik.
Ztrátě iluzí můžete buď čelit, nebo se raději jednoduše uchlácholit, že streetgame je nesmysl. Čelit bolí – znamená to přiznat, že jste věci dělali špatně, že jste na sobě spáchali zločin. Znamená to stydět se a litovat.
Ta největší bolest ale přichází, když streetař začne dospívat.
Všude píšu, že stát se dobrým streetařem trvá roky každodenní dřiny. Stejně to ale každému leze jedním uchem tam a druhý ven. Většina lidí tak nějak věří, že se stanou dobrými po 50 streetgame. Když se to (logicky a zcela očekávaně) nestane, nastává to pravé utrpení.
4 fáze streetařova života
Totiž na naprostém začátku (streetgame miminka) je člověk trochu skeptický. „Může to vůbec fungovat?“ ptá se sám sebe. Nebo se zeptá kámošů-zamilovaných paniců a ti mu potvrdí, že nemůže. Čte dál a chvilku trvá, než si uvědomí, že i on sám by měl každý den dělat streetgame.
Jakmile konečně začne (streetgame dítě), je z něj totální fanoušek: hltá články, chodí na přednášky, píše deník, sbírá medaile na fóru i první úspěchy s holkama…
Jenže uplyne půl roku, rok… A on pořád nemá skvělé výsledky, o kterých četl. A tak mnohdy začne znova pochybovat (streetgame puberta).
To je fáze, ve které se všechno zlomí. To je fáze, ve které se rozhodne, zda vytrváte a stanete se dospělým streetařem, nebo s tím seknete a vzdáte se veškeré naděje. A to je ta nesmírná bolest, o které tak často mluvím!
Když říkám, že vás čeká dřina, pot, krev, pláč a trauma, nemluvím jen o přihlouplém strachu, co vám způsobuje průjmy, a ztrátě iluzí, až poznáte streetaře z města a oni vám řeknou, že už dávnou brousí vaši mámu (vdanou za vašeho „tátu“).
Když říkám, že vás čeká dřina, pot, krev, pláč a trauma, chci vás připravit na ty chvíle, kdy jdete na stou streetgame v kuse, a pořád jste pořádně nesbalili žádnou holku! Kdy se vytrácí všechna naděje a vše začíná být tak temné, jako když jste o streetgame nevěděli. Kdy se pro jednou znova ztrácíte v nesmyslnosti.
Díváte se do tváře streetgame a křičíte: „Vím, že to tam někde je, tak proč mi to nechceš dát, ty děvko?!“ A když něco nemůžete mít, je tak lákavé to shodit a dělat, že jste to nechtěli. Regresovat zpátky do uraženého miminka.
U některých v tom ani není viditelná zlost. Zkrátka když nepřijdou obří výsledky, které jim za tak krátký čas nikdo ani nesliboval, raději se zakopou v monogamním vztahu (monogamní jsou jen oni, holka je podvádí s aktivnějším baličem) nebo si „najdou jiný koníček“ (jako kdyby streetgame byla jen jedna z mnoha aktivit, které dělat).
Mě záleží na každém jednom žákovi, a když to vypadá, že se někdo dostal do streetgame puberty, obvykle mu píšu, volám, ptám se ho, jak jde street, nabízím mu pomoc zdarma… Zdá se ale, že svou streetgame pubertou si každý musí projít v první řadě sám. Dnes už vím, že je to prostě fáze, ze které se nakonec spousta lidí zdárně dostane, a zase znova je vídám na kurzech, přednáškách, znova čtu jejich deníky, cestuju s nimi… Stále to zamrzí, dnes už ale vím, že to nebývá trvalý stav, jen fáze.
A co dělat dál? Samozřejmě jak jen můžete, začít zase streetovat! Ne však tupě den za dnem opakovat stejné chyby, ale opravdu hledat, co může být špatně, pozorně číst, pravidelně chodit na přednášky, nechat se zhodnotit instruktorem… Z nebe vám to opravdu samo nespadne.
Ne každý prochází těžkou pubertou, jen se připravte, že možná se to někdy stane i vám. A pak vás život možná zkope mnohem více, než když jste poprvé oslovovali tu holku v tramvaji nebo když jste poprvé měli trojku s dcerou a mámou.
Poučení je nakonec prosté: dřina a bolest je něco, s čím ve streetgame musíte počítat. Připravte se vložit do toho roky. A až přijde čas, mrkněte na tento článek znova. (Protože toto je i v Instruktorském manuálu, ale taky jste doteď možná nebyli připraveni vidět to, a pokaždé to přeskočili.)
